V první části článku jsme se zabývali rodinnými dispozicemi s majetkem za života osoby, která zamýšlí se svým majetkem nakládat. V této části se podíváme, jak může tato osoba ovlivnit distribuci svého jmění na svou rodinu po své smrti (budeme se zabývat pouze možnostmi, které může osoba aktivně využít, nikoliv tedy zákonnou dědickou posloupností). Nikdy totiž nevíte, kdy onen osudný okamžik nastane, proto je dobré znát takzvaná pořízení pro případ smrti.
Než se pustíme do podrobného vysvětlení jednotlivých způsobů pořízení pro případ smrti, považujeme za vhodné připomenout, že dokud jste naživu, jedná se o Váš majetek, který se Vám za života povedlo nabýt a ke kterému Vám svědčí výhradní vlastnické právo, nebo jste jeho spoluvlastníkem. Vašim potomkům ani jiným osobám ze zákona nesvědčí na tento Váš majetek za Vašeho života žádný nárok, a proto s ním můžete nakládat, jak uznáte za vhodné. Dědické právo dědiců vzniká až v okamžiku Vaší smrti a samotné přerozdělení majetku můžete ovlivnit.
Jedním ze zákonem stanovených pořízení pro případ smrti je závěť. Jedná se o jednostranný a odvolatelný projev vůle zůstavitele, pomocí kterého pro případ své smrti stanoví vybraným osobám podíl na pozůstalosti. Závěť může být sepsaná vlastní rukou pořizovatele nebo jiným způsobem, nicméně není-li sepsána vlastní rukou, je nutná přítomnost alespoň dvou svědků (v některých zákonem stanovených případech je nutná přítomnost svědků tří), a dokonce je možné sepsat závěť u notáře ve formě notářského zápisu. Na tomto místě považujeme za vhodné zmínit, že český právní řád zná také závěť s úlevami, která je určena osobám nacházejícím se v situaci přímého ohrožení života (o této se však více v tomto článku rozepisovat nebudeme).
V úvodu jsme Vás seznámili se skutečností, že je závěť odvolatelným projevem vůle, to znamená, že ji pořizovatel může kdykoliv zrušit, a to pořízením závěti nové nebo jejím odvoláním, které může být učiněno zničením všech jejích vyhotovení nebo výslovným prohlášením ve formě vyžadované pro její pořízení. Byla-li závěť pořízena ve formě notářského zápisu, je možné ji odvolat jejím vydáním zpět pořizovateli.
Závětí můžete stanovit svým dědicem kohokoliv. Není to však tak jednoduché, jak se může zdát. Při pořizování závěti je třeba dbát práv nepominutelných dědiců, kterými jsou Vaše děti, případně, nedědí-li Vaše děti, tak jejich potomci. Nezletilý nepominutelný dědic má ze zákona právo na tři čtvrtiny zákonného podílu a zletilý nepominutelný dědic poté na jednu čtvrtinu zákonného podílu. Pokud takového nepominutelného dědice do závěti neuvedete, vzniká mu právo na vyplacení povinného dílu. Abyste zabránili i této skutečnosti, je možné nepominutelného dědice vydědit, avšak k tomu musí být dán zákonný důvod:
- nepominutelný dědic Vám neposkytl potřebnou pomoc v nouzi;
- nepominutelný dědic o Vás neprojevuje opravdový zájem;
- nepominutelný dědic byl odsouzen za spáchání trestného činu svědčícího o jeho zvrhlé povaze;
- nepominutelný dědic trvale vede nezřízený život;
- nepominutelný dědic je zadlužen nebo si počíná marnotratně a existuje obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl – v tomto případě je možné přenechat povinný díl přímo potomkům nepominutelného dědice;
- nepominutelný dědic je dědicky nezpůsobilý, tj. spáchal čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo spáchal zavrženíhodný čin proti zůstavitelově poslední vůli spočívající zejména v tom, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil.
K jednotlivým důvodům pro vydědění existuje rozsáhlá judikatura a zařazení pod konkrétní případ nemusí být tak jednoznačné, jak se může zdát. Například nestačí, že o zůstavitele nepominutelný dědic nejeví opravdový zájem, nýbrž je třeba, pokud zůstavitel chce takového potomka vydědit, aby tento potomek nejevil opravdový zájem a současně zůstavitel takový opravdový zájem projevoval (je-li nezájem oboustranný, nelze nepominutelného dědice z tohoto důvodu vydědit). K tomu například rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 48/2000 ze dne 24.01.2001 opakuje, že: „Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl.“ Nezřízeným životem může být užívání návykových látek, gamblerství, ale také neplacení výživného nebo vyhýbání se pracovním povinnostem. Každý případ však bude posouzen individuálně a až v průběhu pozůstalostního řízení.
Je zcela na zůstaviteli, zda důvod vydědění v závěti uvede, či nikoliv. Není-li však takový důvod vydědění výslovně uveden, například proto, že zůstavitel nechce, aby na takového potomka zbývající okruh dědiců nahlížel negativně, může to přinést problémy v případě, že se vyděděný potomek proti samotnému vydědění bude bránit. V tuto chvíli bude ležet důkazní břemeno na ostatních dědicích, aby prokázali, že byl důvod vydědění naplněn. Je-li důvod vydědění zůstavitelem výslovně uveden, je poté na vyděděném, aby v řízení o určení neplatnosti vydědění prokázal, že tento důvod nenastal.
Zůstavitel může svého potomka vydědit i mlčky, a to tak, že nepominutelného dědice opomine v pořízení pro případ smrti. Musí se však jednat o opominutí vědomé a nebude se tedy týkat takového nepominutelného dědice, o jehož existenci zůstavitel v době smrti nevěděl.
Přerozdělení majetku pro případ smrti se může dít také prostřednictvím dědické smlouvy. Jak už název napovídá, jedná se o dvoustranné právní jednání, kterým zůstavitel povolává druhou smluvní stranu dědicem nebo odkazovníkem. Nejedná se však o smlouvu, kterou si lze sepsat u Vás doma, neboť je u ní zákonem stanovena forma veřejné listiny. Není to však jediné omezení. Dědickou smlouvu může uzavřít pouze zletilý a plně svéprávný zůstavitel. Dědickou smlouvou rovněž nelze pořídit o celé pozůstalosti, neboť alespoň ¼ musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své vůle (tuto poslední čtvrtinu může smluvní straně dědické smlouvy přenechat například závětí, může ji závětí přenechat i jiné osobě, nebo také ponechat svým zákonným dědicům).
Je-li uzavřena dědická smlouva, nemůže ji zůstavitel jednostranně odvolat nebo zrušit. Dědickou smlouvou určení dědicové se však nemohou radovat předčasně. Skutečnost, že zůstavitel dědickou smlouvu uzavřel a „přislíbil“ jim tímto svým jednáním určitý majetek, neomezuje zůstavitele s nakládáním s oním majetkem za života (může tento majetek darovat i prodat, a to i jiné osobě, nejen smluvní straně dědické smlouvy). A jak tedy může zůstavitel dědickou smlouvu zrušit? Opět dvoustranným právním jednáním společně s druhou smluvní stranou, a to buď zrušením bez dalšího nebo sepsáním nové dědické smlouvy (vždy však ve formě veřejné listiny).
Český právní řád zná také dědickou smlouvu uzavřenou mezi manželi, registrovanými partnery nebo snoubenci pro případ vzniku manželství, kde se manželé, registrovaní partneři, nebo tito snoubenci vzájemně povolávají za dědice nebo odkazovníky.
Dalším způsobem, který můžete při přerozdělování majetku využít je takzvaný odkaz. V závěti nebo v dědické smlouvě můžete Vámi vybranému příbuznému, případně také třetí osobě, zřídit pohledávku na vydání určité věci nebo práva z pozůstalosti. Takové osoba (odkazovník) není dědicem a nemusí se podílet na dluzích zůstavitele. Odkazovníka lze také zatížit příkazem nebo omezit podmínkou. Stanoví-li zůstavitel odkazovníkovi podmínku, váže se nabytí práva odkazovníkovi na její splnění, je-li podmínka odkládací, nebo může odkazovníkovi hrozit ztráta tohoto práva, je-li podmínka rozvazovací. Zůstavitel také může odkazem stanovit povinnost odkazovníku vzdát se svého dědického podílu, chce-li získat odkaz. Takový dědic poté stojí před volbou, zda nabude dědictví nebo se naopak dědictví vzdá a přijme odkaz. Zůstavitel opět ani tímto způsobem nemůže odkázat celou pozůstalost.
Nelze odhlédnout ani od institutu svěřenského nástupnictví, který zůstaviteli poskytuje možnost stanovit svému dědici následného dědice, tedy osobu, která po smrti předního dědice zdědí část pozůstalosti, kterou zdědil po zůstaviteli tento přední dědic. Přední dědic má poté omezené právo nakládat s majetkem zděděným po zůstaviteli, který musí uchovat pro následného dědice, nebo také svěřenského nástupce. Takto zřízené svěřenské nástupnictví může trvat až 100 let od smrti zůstavitele.
V tomto článku jsme Vám nastínili zákonné možnosti, o nichž je vhodné uvažovat, jedná se však o rozsáhlou problematiku, která by vydala na více než jednu knihu. Neváhejte se na nás proto obrátit přes náš kontaktní formulář, abychom Vám vymysleli řešení na míru.
